Košík
0
0,00 Kč
PROČ JSEM ZAČALA DĚLAT RITUÁLY
Vždy mi přišlo, že se životní milníky dají oslavit i jinak, než sezením u stolu, pojídáním chlebíčků a alkoholem. Hledala jsem způsoby, jak přidat hloubku, noblesu, jedinečnost a něco, co zanechá stopu v srdci.
PIVO, VÍNO, DORT A DÁL?
Na oslavách narozenin jsem se často nudila. Sezení kolem stolu a pojídání je sice občas fajn, ale nebyla jsem si jistá, jestli by to nešlo i jinak. Když mi bylo kolem 20, začala jsem si všímat, jak důležitý je všude alkohol. Svatba, narozeniny, promoce, oslava miminka - hlavně aby bylo všude dost piva, vína a Metaxy.
OPRAVDU SE MUSÍME SE SVOBODOU LOUČIT?
Zvláštní pifku jsem v určitou chvíli začala mít na rozlučky se svobodou, které se mi zdály většinou dost trapné a dehonestující. Navíc se mi nelíbilo, že by se žena měla před vstupem do manželství loučit se svobodou.
Proč? Copak v manželství se nemůže cítit svobodná? Přišlo mi, že tomu chybí podstata a že není pojmenováno, s čím se vlastně loučí. Na mužské straně jakbysmet - "ještě si naposledy užít, než půjdeš do chomoutu". Proč, proboha?
PANÍ D. MILOVALA RUČNÍ PRÁCE...
Když mi umřel děda a paní obřadnice neustále pletla jeho příjmení, bylo mi z toho nanic. A pocit jakési odtrženosti byl stejný jako u svateb. Tahle paní neměla k mému dědovi žádný vztah. Nikdy ho neviděla a nás taky ne. Přišlo mi to líto.
Na pohřbu babičky to bylo ještě horší. Pan obřadník si občas přidal k textu nějakou větu, která ale zněla jako škrábnutí prsty po tabuli. Nebyla totiž pravdivá. A to v takové míře, že nadskočili všichni lidé v síni - ne jen blízká rodina.
TADY SI NIKDO NIKOHO NEBERE...
Vrcholem vnitřního pnutí pak byly svatby. Vždy jsem si říkala, že tak významný životní milník si zaslouží trochu víc než si říct ano před matrikářkou, která takových svateb udělá za den dalších deset a jména snoubenců si ani nepamatuje.
Když se vdávala jedna z mých kamarádek, tak na chodbě už byla fronta dalších snoubenců. Buch, buch a bylo to. Jaký rozdíl byla pak svatba vedená ceremonialistkou. Jak úžasnou to mělo hloubku, propojení, provázání rodin, přátel... A nejvíc mi tehdy utkvěla věta "tady si nikdo nikoho nebere, tady se člověk dobrovolně dává".
OD INTUICE A KNIH AŽ K BÁŘE
Chtěla jsem dopřát svým blízkým trochu víc - péče, pozornosti, jedinečnosti a prožitku. A tak jsem začala dělat mini rituály po svém. Měla jsem dobré ohlasy a tak jsem absolvovala výcvik u Báry Zemanové. Přišlo mi, že je důležité kromě intuice znát také nějaká pravidla, zásady a možná rizika.
Bára kombinuje hlubokou znalost různých druhů šamanství a rituálů s znalostmi a zkušenostmi s trauma-orientovaných terapií a systemiky. Je to člověk s desítkami let zkušeností, který má hluboké spojení s věcmi mezi nebem a zemí a zároveň zůstává nohama na zemi, v realitě tady a teď, pokoře a civilnosti. I díky ní tak můžu teď dělat věci jinak a tvořit prostor pro ty, se kterými to rezonuje.